Poutě Todda Monkasy

Pouťe Todda Monkasy

Jak vlastně vyrazil

Nikdo neví kdy, nikdo neví, z jakého místa nebo důvodu vyšel muž, jehož jméno nikdo neznal a který nepromluvil na nikoho, kdo by o tom mohl vyprávět. Zahalen byl ve smrkově zeleném kabátu s červenou záplatou a na hlavě mu svítil naražený, dobré dva lokty široký, slunečnicově žlutý klobouk. Chodil tempem ani rychlým, ani pomalým, nemířil ani na sever a nemířil ani k jihu. Neubíral se tam, kde slunce vychází ani tam, kde zapadá.

Jak se poprvé zastavil

Mnoho zim putoval, aniž by se zastavil, nebo se snad ohlédl. Když jednoho podzimu procházel údolím velké řeky, které ještě nestačili vymyslet jméno, škobrtl a málem upadl. Ke svému štěstí však udržel rovnováhu a zůstal stát na nohou. Díky své malé nehodě si na zemi všiml velké sukovice. Poutník hůl vzal a s její pomocí pokračoval ve své cestě vedoucí do neznámého cíle. A tak se na své cestě poprvé zastavil.

Jak ke jménu přišel

Jednou Poutník procházel malou vískou vysoko v horách. Lid zde byl prostý, ne příliš bohatý a v ničem moc zručný. Jelikož se tam nenacházelo půdy, kterou by bylo možné obdělávat, většina hochů se od mala živila jako pasáčci ovcí a koz. Tou dobou, kdy tudy poutník procházel, zde žila i jedna vdova, jejíhož manžela roztrhala divoká zvěř a ona sama se pomátla na rozumu. Ovšem jako jediná ve vesnici uměla číst a vedla tamější skromnou knihovnu a všechen její život se odehrával v románech, které čítávala celé dny pořád dokola. Když poutník procházel pod okny jejího starého domu, ona vykoukla a začala na něj volat smyšleným jménem, které ji zrovna napadlo: „Todde Monkaso! Todde Monkaso! Kde máte svého koně?“ Poutník na volání nereagoval a nesnažil se vdovu opravit a sdělit jí své pravé jméno, lidé si jej tedy zapamatovali právě pod jménem, které stará knihovnice vymyslela, a jméno začalo poutníka doprovázet na jeho zdánlivě bezcílné pouti. Tak Todd Monkasa ke svému jménu přišel.

Jak se podruhé zastavil

Todd Monkasa putoval dalších mnoho podzimů jak přes frekventované, mnoho kroků široké silnice, tak skrz hluboké bory, kterými do té doby jiná lidská noha neprošla. Nezastavoval se, nejedl, nepil ani se neholil. Vlasy mu pod kloboukem vypadaly do posledního, ovšem vousy mu neustále rostly a když si na ně Todd Monkasa poprvé šlápl, zastavil se a svůj dlouhý plnovous si omotal kolem krku, začal mu tedy sloužit jako šála. Tak se Todd Monkasa podruhé zastavil.

Jak přinesl osvětu

Ačkoliv Todd Monkasa prokráčekl známý i neznámý svět křížem krážem, větším městům se podvědomě vyhýbal. Je známa pouze jedna výjimka, kdy náš Poutník prošel branami neznámého města. V tomto městě žila ta nejkrásnější a nejhříšnější něvestka celého tamního kraje. Často se chlubívala tím, že svedla každého muže ve městě. Když tedy viděla vstupovat Todda Monkasu, nehodlala svou pověst zradit. Nejdříve ho lákala k sobě slovy, ovšem když se na ni ani nepodíval, začala se nakrucovat jako páv. Todd Monkasa si jí však na své cestě směrem ven z města vůbec nevšímal. Nevěstka tedy zkusila svou nejlepší kartu, stoupla si před něj a začala se svlékat. To už si pro ni ale došla městská stráž a odvedli ji do šatlavy. Nazítří nevěstka dostala dvacet ran holí na pranýři za porušení městských zákonů. Poté byla na další noc zavřena do šatlavy, kde dospěla k názoru, že náš poutník byl sám Bůh a dal jí znamení. Po propuštění se odstěhovala z města na venkov, vdala se a vedla spořádaný život. Na důkaz svého polepšení přijala jméno Meliora. Do té doby jí totiž každý muž říkal dle své libosti. Tak Todd Monkasa provedl osvětu.

Jak k čtyřnohému společníkovi přišel

Todd Monkasa prochodil mnoho vesnic a vísek, prošel kolem mnoha samot, ovšem nejvýznamnější pro jeho putování bylo malinké sídlistě postavené u delty říčky tak malé, že jí nikdo neřekl jinak než Broc. Když tudy procházel, mnoho lidí se za ním ohlíželo, poněvadž barvy jeho oblečení nebyly v těchto končinách běžné, v očích tamějších obyvatel dokonce neobyčejné. Mezi tyto čumily se nachomýtl i jeden veliký vozembouch, který za sebou táhl pytel, v němž nesl štěně, jež se chystal utopit. Pro svou špatnou náladu zakřičel na poutníka mnoho urážek a nadávek, avšak Todd Monkasa nevyveden z míry pokračoval svým tempem kupředu. Tu se vozembouch nafoukl a rozhodl se vyřídit si to s cizincem po svém. Pustil pytel a rozběhl se za poutníkem. Než však stihl na Todda Monkasu dosáhnout, nehezky klopýtnul, upadl na záda a srazil si vaz. Všichni, kteří to viděli, se od toho momentu drželi od poutníka dál, jelikož považovali tu náhodu za temné čary. Jediný, kdo se poutníka nebál ani neštítil, byl malý psík z vozembouchova pytle, jemuž Todd Monkasa nepřímo zachránil život, když ho ochránil před utopením. Od toho dne jej následoval všude tam, kam poutník šel. Brodil se s ním hlubokými řekami, překračoval strmá pohoří a překonával rozsáhlá blata. Od doby, kdy je lidé vídali spolu, začali psu říkat Opados. Tak tedy Todd Monkasa k tichému společníkovi přišel.

Jak i Todd Monkasa nalezl svou pravdu

Dlouhé byly cesty, jež spolu Todd Monkasa a Opados prošli. A ačkoliv prošli celý světa kraj, nikdy nevstoupili na stejné místo dvakrát. Viděli spolu mnoho krás a velebností světa od vodopádů velikosti katedrál přes ty nejzelenější louky po jezera, jejichž hladina připomínala spíše broušené sklo než-li vodu. Po kdovíjak dlouhé době se začínalo zdát, že poutník směřuje své kroky jasněji, než míval ve zvyku. Když dorazili do nádherného kraje slunce a vinné révy, jež tu byla podél cest vysázená, bylo zrovna jaro, vše barevně kvetlo a nebesky vonělo.

Tu se před nimi objevil kopec, jediný široko daleko.  Poutník se společně se psem vydal k tomuto kopci a vylezl na jeho vrchol. Zrovna zapadalo slunce a tu se Todd Monkasa potřetí a naposledy zastavil. Svou sukovici zabodl hluboko do kopce, pověsil na ni svůj smrkově zelený kabát a na vrch sukovice položil svůj dva lokty široký, slunečnicově žlutý klobouk. Poté společně s Opadem ulehl pod sukovici a oba hluboce usnuli. Opados se probudil až ráno, kdy už slunce viselo vysoko na obloze, a hned si všiml, že poutník neleží vedle něj, avšak stále silně cítil jeho pach. Uvědomil si, že tam, kde včera Todd Monkasa zabodl svou hůl a odložil svůj kabát a klobouk, teď stojí obrovský strom, jinan. Ovšem tento jinan byl jiný než všechny ostatní. V jeho koruně se nacházel veliký zlatý květ. Od té doby všichni lidé, kteří sem chodívali sklízet vinnou révu, potkávali tento ohromný strom na milém kopci, u něhož ležel teď již dospělý pes, který se od stromu nikdy nevzdaloval. Tak nalezl Todd Monkasa svůj cíl a svou pravdu. Kopci se začalo říkat Inelarada.

Konec

TH

Poznámky:

Opadus –⁠ zkomoleně řecky následovník

Meliora –⁠ zkomoleně latinsky polepšená

Inelarada –⁠ italsky „fine della strada“, což znamená konec cesty

Broc –⁠ islandsky potůček

Obrázek pochází z adresy: https://www.freepik.com/premium-photo/beautiful-landscape-mountain-river-background-digital-illustration-art-fantasy-scene-concept_30871670.htm